Úplné počátky kobyliského fotbalu sahají až do dávného roku 1907. Do časů císaře pána a například do roku zahájení provozu v Městském divadle na Královských Vinohradech. Tenkrát jen kobyliští páni kluci objevili kouzlo, které v sobě skrýval hadrák, do něhož se dalo kopat a který tak zábavně létal od nohy k noze. Na plácku v místech dnešní tramvajové zastávky Ke Stírce se odehrály první líté mače, při kterých brankové tyče představovaly odložené čepice… Když kopat do balonu, tak s nějakým řádem a s nějakými pravidly. Ostatně, v Libni a Karlíně už měli fotbaloví nadšenci ustavené kroužky kopané. Kobylisy nemohly zůstat stranou! V dobových záznamech se dochovala i jména průkopníků kopané ve zdejší čtvrti – bratři Staňkové, Bedřich Koníček, Karel Šanda, Josef Hauf, Karel Havlík. Ti stáli u zrodu prvního řádného kroužku fotbalistů v Kobylisích. Jako hřiště posloužil „plac“ v tehdejší cihelně, který se stal dějištěm prvních herních kontaktů s Libeňáky a Karlínskými. Výsledky se ovšem nedochovaly… Fotbal se líbil a začal zapouštět kořeny. A tak se stalo, že se sešla první schůze fotbalistů a ti se dohodli na historickém kroku. Na den 17. května 1909 (bylo to pondělí) svolali ustavující valnou hromadu do hostince pana Františka Kopřivy Na Pěšinkách. A ta se dohodla na vzniku opravdového sportovního klubu. V čele prvního výboru stanul předseda Josef Hauf, za členy účastníci zvolili Františka Staňka, hostitele valné hromady Františka Kopřivu, Karla Šandu, Bedřicha Koníčka, Václava Hraběte a Antonína Zátku. Na návrh předsedy Haufa se účastníci shodli – od 17. května 1909 v Kobylisích existoval SK Meteor. Náš klub se tedy ve svém pravěku jmenoval stejně, jako starší klub v sousední Libni! Rok to trvalo, než se jedenáctka SK Meteor Kobylisy postavila k řádnému fotbalovému utkání, které už se hrálo podle tehdy platných regulí. A byla to velká sláva, neboť „Kobylisy podaly proti SK Maninskému týmu výkon znamenitý a ke spokojenosti všech zainteresovaných rodáků a starousedlíků vyhrály způsobem velkolepým 3:1“.
„Plac“ v cihelně však přestal postačovat, bylo třeba získat nové hřiště. Vzniklo za starou školou, v prostoru dnešních ulic V Brance a Vršní. Tou dobou podnikl SK Meteor Kobylisy první zájezdy na hřiště soupeřů v Českém Brodě a Mělníku.
V roce 1912 však nastala situace, kdy se SK Meteor musel odstěhovat ze hřiště za starou školou a dalo to hodně práce, než vzniklo hřiště nové – pod hřbitovem. Chuť a zájem o kopanou v Kobylisích narůstaly – jak mezi mládeží, tak i mezi dospělými muži. Jenže přišel rok 1914, 26. července vyhlásil císař pán ve Vídni válku Srbsku a skoro všichni vyznavači fotbalu, hráči i činovníci z Kobylis, oblékli uniformu a vyrazili na frontu. Fotbal ale docela nezemřel, neboť kluci z Trojské ulice a taky z Ládví kopali do meruny dál, válka neválka! Ti, co měli štěstí a vrátili se z válečné vřavy domů, činnost SK Meteor Kobylisy vbrzku obnovili a pod tímto názvem klub fungoval až do roku 1920. Do roku historického, neboť tehdy padlo rozhodnutí o přičlenění venkovských Kobylis k Velké Praze. Nová čtvrť československé metropole se rozloučila se starým názvem svého fotbalového klubu, který napříště vystupoval už jako SK Praha XVI a od roku 1931 pak jako SK Praha VIII. V Kobylisích působil až do roku 1948.

Vedle Meteoru Admira
Vraťme se do roku 1922. Až do té doby hrával tehdejší SK Praha XVI kopanou na svém novém hřišti „U Sloupu“, vlastně na hranicích Kobylis a Nové Troje. Jenže pak dostal výpověď a nezbylo, než se odstěhovat. Kam? Na nové hřiště, k Ládví. Z Nové Troje na Ládví byl ale lán světa, a proto se Václav Švarc, Jaroslav Lán, Václav Hejna a Josef Kříž rozhodli pro radikální řešení – než se stěhovat na druhý konec Kobylis, raději založíme vlastní klub! Stalo se 12. května 1923. Na ustavující schůzi byl zvolen Václav Švarc předsedou, Jaroslav Lán místopředsedou a ve výboru zasedli Josef Kříž, Antonín Rýgr (otec nejslavnějšího odchovance kobyliského fotbalu), Karlové Popilka, Pařízek, František Šťastný, Alois Přáda, Václav Sobíšek, Václav Dudka a Jaroslav Svoboda. Výbor svolal na 28. června 1923 valnou hromadu, které se zúčastnilo 54 nadšenců. Jednání schválilo název klubu SK Rudá hvězda Kobylisy a do čela zvolilo Františka Hejnu. Místopředsedy se stali Václav Švarc a Václav Dudka. Výbor začal pracovat ve složení Josefové Kříž, Rýgr, Bambula, Františkové Šťastný, Zeman, Sůra, Jaroslavové Popilka, Lán, Svoboda, Petr Popilka, Karel Trousílek a Alois Hejna. Krátkou dobu dohrávala Rudá hvězda ještě na hřišti „U Sloupu“. Pak jí ale nezbylo nic jiného, než se poroučet. Chtěla-li Rudá hvězda pokračovat v činnosti, musela požádat rivalský SK Praha XVI o azyl na jeho hřišti pod Ďáblickým hájem. V roce 1924 se členové rozhodli pro změnu názvu, z Rudé hvězdy se klub přeměnil na Dělnický SK Kobylisy. O dva roky později se kobyliský fotbal vrátil oklikou zpátky tam, kde kdysi začínal – DSK totiž získal pozemek v bývalé cihelně a zbudoval si tam vlastní hřiště. DSK Kobylisy se dařilo! Postoupil ze IV. třídy do III. třídy, posílil kádr mužstva především mladými fotbalisty, vybojoval si postup do II. třídy a za tři roky dokonce do I. B třídy Středočeské fotbalové župy! Koncem ledna roku 1930 se sešla valná hromada DSK a tady zazněl doslova historický návrh – začít v I. B třídě pod novým názvem. Ve Vídni mají Admiru, je to slavný a úspěšný klub, proč by nemohla mít Admiru taky Praha VIII? Přítomní přijali návrh potleskem, a tak na českých fotbalových hřištích válí kobyliský klub pod názvem Admira už 79 let! S novou hlavičkou kopala SK Admira VIII tři roky I. B třídu. Pak tuto soutěž vyhrála a v roce 1939 se jako vítěz I. A třídy kvalifikovala do divize. Jako nováček pak dokázala porazit doma dokonce Bohemians 4:3, když branky stříleli A. Rýgr a Vaněček po 2, čemuž tleskaly 4000 diváků!
Divizi hrála Admira VIII v časech protektorátu až do ročníku 1943-1944. Zmíněná sezóna se pro kobyliský fotbal stala sezónou vpravdě historickou, neboť se v ní na divizní úrovni poprvé a naposledy setkaly Admira VIII a nováček SK Praha VIII. Admira byla lepší a derby vyhrála 8:1 – SK Praha VIII ostatně z divize zase po roce sestoupil.
Největšími osobnostmi Admiry VIII tehdy byli Antonín Rýgr, bývalý gólman Sparty a reprezentace Bohumil Klenovec, Vladimír Breburda z Viktorie Žižkov, Karel Pecka z Novoměstského SK, Jaroslav Bulánek z Olympie VII a další. Prosazovali se i odchovanci Ladislav Čmelík, Rudolf Rýgr, Josef Jirásek, Josef Drož, Gustav Nejedlý, Alois Svoboda, Josef Váňa, František Laštovka či Karel Kabela. V čele Admiry VIII stál předseda Josef Srb, tajemníkem byl František Máša.

Ani dva kluby nestačily
Fotbal v Kobylisích vyhrával na celé čáře. Ve 30. letech se mu chtělo aktivně věnovat zájemců, že existence Admiry VIII a SK Praha VIII nepostačovala! Světlo světa proto spatřil třetí klub. Co tomu předcházelo? Každý ze zmíněných klubů měl tenkrát v řádných soutěžích nejen A-tým, ale také béčko, s nimi přinejmenším dvě dorostenecké jedenáctky a několikeré žactvo. Právě přemíra mládežníků si vynutila vznik třetího klubu. Zjara roku 1934 se Kopřivova fotbalová hospoda Na Pěšinkách stala svědkem dalšího historického mezníku. Pětatřicet nadšenců převážně mladšího věku tu odsouhlasilo založení SK Rapid VIII. Volby určily prvním předsedou Rapidu VIII Václava Srbu st., místopředsedou Františka Plecitého. Výbor dále tvořili Antonín Řápek, Jaroslav Kovařík, František Luka, Rudolf Novotný, Josef Bejček a Josef Pospíšil. Ke cti členů Rapidu budiž po letech připomenuto, že řada z nich ochotně podporovala činnost klubu osobními finančními příspěvky. První tři roky své existence odehrál Rapid VIII v soutěžích Svazu tělovýchovných klubů. V roce 1937 se přihlásil do soutěží Středočeské župy. Domácím hřištěm zpočátku nedisponoval, a proto hrával zpravidla na půdě soupeřů. Časem se sídlem Rapidu stalo někdejší staré hřiště Admiry VIII poblíž Trojské ulice. Zlomem v činnosti Rapidu VIII mělo být zřízení prvního domácího hřiště v Čimické ulici. Tady ovšem dlouho nepobyl a musel hřiště opustit. V roce 1940 proto přesídlil na hřiště u Ládví, kde do té doby byla domovem Admira VIII. Ta mezitím vybudovala stánek u kobyliské střelnice. Přestože existence samostatného Rapidu neměla dlouhého trvání, patří i tato kapitola neoddělitelně k historii kopané v Kobylisích. Kdyby pro nic jiného, pak aspoň proto, že SK Rapid VIII dosahoval trvale úspěšných výsledků jak na sportovním, tak i na společenském poli. Klub posléze splynul se známějším SK Praha VIII.

Góly padaly i u salesiánů
O hřišti u salesiánského internátu, zřízeném roku 1935 na Kobyliském náměstí a hojně využívaném nejen chlapci ubytovanými v internátu, ale vlastně spoustou kluků z Kobylis, by mohli leccos vyprávět pánové Žďárský, Forejt, Nejedlý, Kinský (otec někdejšího brankáře ligového Liberce) a další. Fotbalově na něm vyrostl i Antonín Rýgr, vůbec největší postava, kterou kdy kobyliský fotbal vychoval. Hrála se tu tak zvaná Salesiánská liga, které se účastnil i dorost Admiry VIII. Pamětníci dodnes říkávají – kopací míč tou dobou duněl u salesiánů den co den, až do setmění…

Tři roky v poválečné divizi
Když dozněly poslední výstřely II. světové války, nastal čas na mírový život a taky – jak jinak! – na fotbal. Admira VIII dál pokračovala v divizní soutěži, SK Praha VIII o třídu níž.

Místo Admiry Vozovna
Po únoru roku 1948 se v zemi udála spousta věcí… Fotbal novému větru samozřejmě také neunikl. Ze Sparty bylo Sokolovo, Slavia se musela přejmenovat na Dynamo, Bohemka se proměnila ve Stalingrad. A Kobylisy? Z fotbalové mapy zmizely Admira VIII i SK Praha VIII a najednou tu byl sloučený klub kobyliských fotbalistů, kterému „přidělili“ název Vozovna Kobylisy. I kopaná se stala rukojmím politiky. Minulostí se staly liga, divize a 1. třídy. Po sovětském vzoru hrály naše oddíly (už nikoli kluby) celostátní mistrovství I, celostátní mistrovství II, oblastní soutěže a podobně. Byla to doba, kdy reorganizace stíhala reorganizaci, podoba soutěží se co chvíli měnila, kdy se populární kluby ztrácely v propadlišti dějin a na výsluní se draly jiné, za nimiž stály preferované resorty a podniky. Admirácký fotbal pod hlavičkou Vozovny si ovšem nadále počínal úspěšně a navazoval na předchozí tradici i výsledky. V Kobylisích se dál hrála druhá nejvyšší soutěž, zvaná oblastní. Klubový dres tehdy oblékali například hráči Doležal, Beran, Mokrejš, Feureisl, Smetana, Hruška, Michálek, Schiel a další.
Jedním z podivných rozhodnutí oněch časů bylo nařízení z roku 1952, podle něhož se mohl sportovec zapojit do činnosti jen v oddílech tělovýchovných jednot u podniku, kde byl dotyčný zaměstnán. V praxi to znamenalo, že za Vozovnu směli hrát fotbal vlastně jen tramvajáci. Byl to pro klub těžký úder, neboť mezi našimi tehdejšími fotbalisty se našli zástupci lecjakých profesí, muži od elektrických drah však mezi nimi v podstatě nebyli. Následkem tohoto rozhodnutí byl zánik mužstev dospělých.

Zůstala jen mládež…
Slavná Admira stála před vynuceným ukončením činnosti… Na tomto místě je nyní nezbytné poděkovat hrstce skutečných nadšenců a věrných admiráků, kteří by nemohli pád kobyliské kopané přenést přes srdce. Proto nezůstali nečinně sedět s rukama v klíně a na bývalém hřišti u střelnice se obětavě věnovali aspoň žáčkům a dorostu. Léta 1952-1955 patří v historii klubu k těm nejhorším, ale díky Ladislavu Urbanovi, Františku Rodrovi, Václavu Hankovi, Josefu Zavázalovi, Janu Roubíkovi, Jaroslavu Duškovi, Františku Charvátovi, Jaroslavu Koubovi, Janu Kmentovi a dalším Admira nezašla na úbytě.

Z 1. B třídy do II. ligy!
Když funkcionáři Státního výboru pro tělovýchovu a sport pochopili, že s provozováním činnosti pouze v podnicích přestřelili, byl verdikt změněn. Tělovýchova a sport mohly být napříště organizovány i v bydlišti. To byla živá voda pro admirácký fotbal. Už na podzim 1955 se sešla z iniciativy dobrovolných funkcionářů kobyliské kopané ustavující schůze členstva, která rozhodla takto – TJ Dynamo-vozovna Kobylisy, navazujíc na slavné tradice Admiry VIII, obnovuje činnost dospělých. Vyvstala ovšem otázka – kde se bude hrát? Na hřišti u střelnice totiž už začaly vyrůstat obytné domy, a proto výbor oddílu vstoupil do jednání s kobyliskými kynology o tom, zda milovníci psů uvolní milovníkům fotbalu pozemek na někdejším hřišti pod vozovnou. Stalo se a hřiště bylo obnoveno. Pamětníci vědí, že bývalo na stejném místě, kde je náš dnešní stadion, ale otočené o devadesát stupňů, neboli jedna branka stála směrem k tramvajovým kolejím, druhá k Bohnicím. Městská fotbalová sekce v Praze zvážila dosavadní výsledky kobyliského fotbalu a uznala, že by si nezasloužil začínat v nejnižší třídě. Proto bylo mužstvo dospělých zařazeno do 1. B třídy. Tu pod vedením Josefa Forejta vyhrálo a postoupilo do 1. A třídy. Kobyliský dres tehdy oblékali Plaček, Fiala, Nejedlý, Vostrý, Bříza, Mácha, Rýgr, Mácha, Somol, Schiel, Brejcha.
Pod vozovnou v ulici Na Pecích započala roku 1958 výstavba našeho dnešního stadionu a fotbal se načas stěhoval do Libně na Koráb, kde kdysi kopával tamní SK Libeň divizi i 1. ligu. Škvára na Korábě našim fotbalistům svědčila! V roce 1958 vyhráli 1. A třídu a stali se nováčky městského přeboru Prahy. Za dva roky vyhráli oblastní soutěž (divizi) a ti, kteří to pamatují, dodnes tvrdí, že tenkrát mělo Dynamo Kobylisy zřejmě nejlepší jedenáctku všech dob. Také proto, že u příležitosti 50. výročí kopané v Kobylisích sehrálo Dynamo na Korábě v prosince dvě přátelská utkání s prvoligovými soupeři. Spartak Sokolovo (Spartu) i Spartak Stalingrad (Bohemku) zdolali „admiráci“ pokaždé 2:1!
Prvenství v oblastním přeboru znamenalo postup do II. ligy. Uvědomíme-li si, že šest let předtím stál kobyliský fotbal na pokraji zániku, musíme i dnes smeknout. Jako hráči se tenkrát o skvělý úspěch zasloužili Jiří Plaček, Josef Somol, Ladislav Němeček, Karel Trnka, Mirek Bříza, František Kasal, Richard Mácha, Jaroslav Brejcha, František Novotný, Bohumil Trubač, Ota Gronwel a zejména pak hrající trenér Josef Forejt. O kobyliský fotbal byl tenkrát zájem a několikatisícové návštěvy na mistrovských zápasech byly pravidlem. Zřejmě i proto fotbalový svaz dospěl k závěru, že Dynamo Kobylisy patří k ekonomicky silných oddílům, a zařadil nováčka II. ligy do B-skupiny, tedy na Moravu. Shodou okolností vstupovalo mužstvo do této těžké soutěže, kterou hrály třeba ZJŠ Brno, KPS Brno, Dukla Pardubice, Gottwaldov, VŽKG, Otrokovice či Žižkov, spíše oslabeno než posíleno. Záchrana se ukázala být nad síly Dynama. V té době sestupovala z tuctu účastníků skupiny plná třetina a pád do krajských přeborů tak spolu s naším týmem postihl také Prostějov, Ratíškovice a Kutnou Horu. Dynamo Kobylisy sestoupilo do městského přeboru Prahy a vedlo si tam několik let poměrně úspěšně.

Už na vlastním stadionu
Od roku 1958 se v ulici Na Pecích budoval náš nynější stadion. Možná, že to dnes u někoho vzbudí úsměv, ale pravdou zůstane, že fandové z Prahy 8 na něm odpracovali více než 300 tisíc brigádnických hodin. Všichni si zasluhují uznání, avšak daleko největší zásluhu na vzniku našeho fotbalového stánku měl bývalý předseda kobyliské tělovýchovné jednoty Ladislav Urban.
Na novém stadionu sehrálo Dynamo první mezinárodní utkání v historii kobyliského fotbalu. V neděli 21. června 1964 rozstřílelo v dopoledním dešti rakouský ESV Mürzzuschlag 9:3. Utkání předcházel zájezd Dynama do Rakouska. Ve dnech 30. dubna až 6. května 1964 vyhrálo pod Alpami dva turnaje.

Zase v divizi
Od ročníku 1965-1966 obnovil český fotbal soutěž na úrovni divize, zrušené po roce 1948. Divize už ovšem nebyla druhým, nýbrž až třetím stupněm – po I. a II. lize. Dynamo Kobylisy, nástupce Admiry VIII, se do divize vrátilo hned při její obnovené premiéře – postup si vybojovalo ziskem 2. místa v městském přeboru Prahy. Na dlouhá léta se pak naše mužstvo stalo tradičním účastníkem této soutěže. Od ročníku 1868-1969 se klub vrátil k názvu, který přijal osmatřicet let předtím. Jen římskou osmičku nahradila běžně užívaná arabská. V tabulkách a výsledcích se napříště objevovala TJ Admira Praha 8.

Dušan Uhrin začínal u nás!
Před pětatřiceti lety vedl naše mužstvo trenér Dušan Uhrin, který se později proslavil jako úspěšný lodivod Sparty (z Admiry tam odešel k 1. lednu 1976) a pak i národního týmu, jenž v roce 1996 obsadil na mistrovství Evropy 2. místo za Německem. Uhrina vystřídal na trenérské lavičce známý hráč Sparty Vladimír Táborský, ale dlouho v Admiře nepobyl – na jeho místo usedl Miroslav Linhart. Když i on odešel za lepším do nedalekých Neratovic, převzal mužstvo Josef Tovara. Toho nahradil Miloš Mizera. V té době hrávala Admira 8 víceméně střídavě divizní skupiny B a C, v tabulce končívala zpravidla mezi lepší polovinou účastníků. V ročníku 1977-1978 jsme mezi všemi pražskými divizionáři získali nejlepší umístění a navrch jsme vyhráli i soutěž slušnosti! O dvě sezóny později klub změnil svůj název na TJ Admira Kobylisy. V této éře psali historii klubu zejména hráči Seibert, Macháček, Vyleťal, Nebeský, Vraný, Štefeček, Lukeš, Kutil, Ing. Rada, Josef Novotný a jiní.
Když řídící orgány zařadily pro ročník 1980-1981 náš tým do divizní skupiny A, začalo se mluvit o postupu, protože díky ohlášené reorganizaci šly nahoru hned čtyři týmy. Zlaté oči… Skončili jsme až na 9. místě a trenér Mizera „balil kufry“ – nahradil jej František Novotný. V dalších letech se do Kobylis vrátila divize B, pak i C, ale ani tam admirácký fotbal příliš nezářil. Nejvýraznějšími postavami té doby byli zajisté hráči Vlček a Segmüller. Dne 10. října 1984 oznámil trenér František Novotný, že pro jaro nebude moci ze zdravotních důvodů mužstvo vést. Proto do Kobylis přišel legendární Ota Hemele, pozdější předseda Slavie, a toho za rok střídal Robert Segmüller. Po dvou letech pak – vlastně z nouze – usedl na trenérskou lavičku opět uznávaný Josef Forejt. Nástup Antonína Pexy k 1. lednu 1989 byl spojován s nadějemi na vzestup klubu vzhůru, ale souhrou řady okolností přišlo něco, co si předtím nikdo vůbec nechtěl připustit – sestup do pražského přeboru… Nebylo se čemu divit, výsledky jako 1:5 s Chomutovem B doma, 0:6 ve Slaném a stejný debakl v Chomutově napovídaly, že přicházejí špatné časy. Po dlouhých letech jsme tedy byli nuceni opustit divizní společnost. V osmdesátých letech se nejvíce prosazovali hráči Segmüller, Maurer, Hřebačka, Mach, F. Novotný ml. i další.

Čtyři roky v Pražské přeboru
Na podzim 1989 jsme tedy vstupovali do pražského přeboru s vírou, že za rok můžeme být zase zpět v divizi. Nestalo se – postoupila Přední Kopanina, náš tým obsadil až 5. místo. I proto, že v té době odešel František Novotný ml. na přestup do Tatry Smíchov, s nímž sice vedení klubu nesouhlasilo, který však jako protřelý „šíbr“ zaonačil bývalý hospodář Admiry V. Hanek, když opatřil přestupní lístky klubovým razítkem a dvěma nečitelnými podpisy. Příslušný orgán fotbalového svazu zmanipulovaný „přestup“ posvětil a Novotný oblékl smíchovský dres… O rok později jsme v přeboru skončili až na 7. příčce a v dalším ročníku na 6. místě. Našli se i takoví, kteří tehdy Admiře prorokovali pád ještě hlouběji. V roce 1992 se ale klub sloučil s nedalekým Slavojem Praha 7, jehož činovníci Josef Přitasil a Jiří Kubice se stali z funkcionářského hlediska cennými posilami, přijal název FK Admira/Slavoj a odstartoval jízdu přeborem Prahy. Na jejím konci byla vítězná stíhačka s vynikajícím Vyšehradem a po ní 20. června 1993 postup zpátky do divize. V období účinkování v přeboru Prahy se na trenérském postu objevili Robert Segmüller s Jiřím Troníčkem, Josef Vejvoda, František Novotný, Petr Roubík, Jiří Kubice a od 27. května 1993 Josef Balog. Mezi hráči o sobě dávali vědět brankář Horník, Eger, Hynek Boštík, Schiller, Gonda, Holeček, Brejcha, Kropáček aj.

Do divize jako Admira/Slavoj
V divizi jsme si po postupu vyzkoušeli dvakrát skupinu C a jednou A. Z trenérské lavičky tým vedli znovu Miroslav Linhart a pak Zdeněk Peclinovský. Jako nováček Admira/Slavoj obsadila znamenité 6. místo a po letech znovu skončila nejlépe mezi pražskými divizionáři. V dalším ročníku jsme si o dvě místa pohoršili, ale opět jsme si vybojovali neoficiální titul „nejlepší pražský divizionář“. V ročníku 1995-1996 mužstvo vyhrálo divizní skupinu A, kam bylo zařazeno, se čtrnáctibodovým náskokem (!) před Vlašimí. Postup do ČFL si pojistilo památnou remízou 2:2 na hřišti FK Tábor. Prohrávali jsme brzy už 0:2, pak ale Urban snížil z přímého kopu a v nastaveném čase šel do útoku i brankář Králíček. Právě on přiťukl míč Slukovi a ten vyrovnal na potřebných 2:2. Cestu veselým autokarem z Tábora do Prahy se zastávkou v Králíčkově bydlišti Nespekách pak leckteří účastníci zájezdu málem odstonali… Kromě už jmenovaných hráčů připomeňme i další osobnosti poslední divizní éry Admiry: Roučku, Šamšu, Chalupníka, Boštíka, Šimka, Kabrnu, Dobeše, Jarolímka, Jana Zlatníka, Holečka, Kupčíka, Dvořáka, Kubányiho, Petráka atd.

Sedm let v ČFL
Od ročníku 1996-1997 patřil tedy k Admiře přívlastek třetiligový klub – účastník ČFL. Mužstvo do ní přivedl trenér Zdeněk Peclinovský, kterého vystřídal František Mysliveček a toho pak nahradil František Adamíček. Po něm usedl na trenérskou lavičku Josef Hloušek a pak Miloš Beznoska. Za sedm let účasti v ČFL obsadila Admira/Slavoj jednou druhé a jednou třetí místo v konečné tabulce. Stala se v českém fotbale uznávaným pojmem. K nejvýraznějším fotbalistům, kteří oblékali černobílý admirácký dres, patřili Petr Králíček, Oldřich Meier, Miroslav Miller, František Jakubec, Petr Pfeifer, Petr Krištůfek, Michal Jiráň, Dan Smejkal, Zdeněk Vopat, Zdeněk Houštecký, František Kollár, Jan Zelenka, Martin Mašek, David Filinger, Jan Míl, Tomáš Procházka a další.

Pád o dvě třídy níže…
Bohužel, především fakt, že klub musel v ročníku 2002-2003 kvůli nezdařené rekonstrukci travnaté plochy na stadionu v Kobylisích využívat hřiště Meteoru VIII v Libni a dorosty v Mratíně, byl hlavním důvodem sestupu z ČFL a starších dorostenců z divize. V novém soutěžním ročníku, konečně zase v domácím prostředí, byl A-tým zařazen do divizní skupiny B a dorost do přeboru Prahy.
Ovšem i z divize jsme po roce sestoupili, a to z 13. místa, neboť jsme ze všech týmů umístěných v divizních skupinách na tomto místě získali nejméně bodů…
Dva roky jsme potom hráli Pražský přebor. V něm jsme skončili nejprve na 5. místě. V roce 2005 jsme vyhráli Pohár Pražského fotbalového svazu. Ve finále jsme zdolali Zličín 3:2 a 2:1.

Splněné přání – umělá tráva
Dne 11. listopadu 2005 se splnil hráčům, trenérům, činovníkům i příznivcům dlouholetý sen. Na horním tréninkovém hřišti s umělým osvětlením, jehož povrch míval strašidelnou pověst drnoviště, otevřela Admira umělý trávník 3. generace. PFS dal umělé zeleni v Kobylisích „zelenou“, lze na něm hrát všechny soutěže řízené PFS. Otevření „umělky“ doprovázela velká sláva. Na světelné tabuli zářil do večerní tmy nápis „Čestný výkop na umělé trávě“. Pásku přestřihl místopředseda PFS Michal Fischer, o čestný výkop se postarali internacionálové Láďa Vízek a JUDr. Ivan Hašek. Přítomen byl i místostarosta Městské části Praha 8 Jan Lukavský a další hosté.

Šest let v divizi – a postup do ČFL!
Na jaře 2006, po strhující stíhačce s Přední Kopaninou, jsme vyhráli Pražský přebor o čtyři body, čímž jsme se opět vrátili do divize, a to už pod nynějším názvem FK Admira Praha.
Jako nováček (jaro 2007) si Admira v divizní skupině B nepočínala špatně a obsadila v ní solidní 7. místo se ziskem 46 bodů.
O rok později (jaro 2008)jsme skončili opět na 7. místě, i když jsme v závěru museli bojovat o záchranu. Získali jsme 41 bod.
Pěkné 4. místo jsme vybojovali v divizi A na jaře 2009, a to se ziskem 48 bodů.
Stejné umístění jsme zopakovali o rok později (jaro 2010) ve skupině B. Tam jsme si připsali celkem 54 bodů.
Jaro 2011 nám ve stejné skupině přineslo 5. místo, opět se ziskem 54 bodů.
Pro další ročník jsme byli zařazeni do skupiny C, kde se nám ale příliš nevedlo. Obsadili jsme až 11. místo se ziskem 38 bodů (jaro 2012).
Historickou lze nazvat sezonu 2012-2013. Hráli jsme divizní A-skupinu a jednoznačně jsme ji vyhráli se ziskem 73 bodů, s devítibodovým náskokem před druhými Štěchovicemi. To znamenalo náš návrat do ČFL, přesně po deseti letech!
Z této éry připomeňme, že mužstvo jako trenéři vedli Jiří Mamurov, Jan Vlček, Richard Lapka, Karel Jeřábek a do ČFL přivedl Admiru Jiří Tesař.
Mezi nejvýraznější hráče divizního období patřili Petr Michal, Ríša Margolius, Jan Vlček, Jan Paulín, Martin Ondrík, Ladislav Houzar, Petr Vobořil, Aleš Deré, Daniel Smejkal, Michal Mičko, David Jehlička, Roman Kolín, Vladislav Kejha, Jiří Kubice a další.
Postup do ČFL vybojovali hráči Petr Víšek, Martin Jungr, Jiří Mamurov, Ladislav Brůžek, Stanislav Komínek, Marek Paťha, Jan Martinic, Petr Jackl, Matěj Čmejla, Robert Kokoška, Tomáš Majer, Štěpán Zahálka, David Snop, Jiří Kurek, Tomáš Petr, Tomáš Birma, Ajdin Mustedanagič, Jan Ondrůšek.
V ligové společnosti jsou i naši mládežníci. Týmy U-19, U-15, U-14, U-13 a U-12 hrají Českou ligu.
Důležitou změnou k lepšímu bylo převzetí do péče a renovace fotbalového areálu v Hovorčovické ulici v létě 2008. Od té doby má Admira k dispozici dvě travnaté plochy a jedno hřiště s umělou trávou.

Dva roky v ČFL a pád…

Jako nováček si vedl náš tým v ČFL velmi dobře a nakonec obsadil 9. místo. Skončil tedy v první polovině osmnáctičlenné tabulky a jako jediný tým v celé soutěži doma neprohrál!

Bohužel, ukázala se stará pravda, a sice ta, že ve druhém ročníku po postupu to má nováček ve vyšší soutěži vždy těžší. To se potvrdilo i v našem případě. Po nepovedeném podzimu 2014 odstoupil trenér Jiří Tesař, kterého nahradil Jaroslav Peřina. Ten sice přivedl do Kobylis řadu hostujících hráčů z Dukly, Slavie, Sparty či Mostu, ale zachránit ČFL se nepodařilo. O špatné sezoně svědčí i fakt, že nejlepší střelec Admiry František Liška vstřelil jen pět branek…

Od ročníku 2015/2016 tedy hraje FK Admira Praha divizní skupinu C.

Nejlepší střelci A-týmu

Od ročníku 2001-2002 získává nejlepší střelec Admiry po posledním mistrovském utkání sezony tradičně finanční prémii, kterou věnuje mediální pracovník klubu Mgr. Aleš Pivoda.

Historicky nejlepším kanonýrem Admiry je Michal Mičko, který tuto soutěž vyhrál celkem třikrát – pokaždé v divizi. Jan Martinic se stal vítězem dvakrát, a to vždy v ročníku, kdy Admira hrála Pražský přebor.

 

Přehled vítězů klubové soutěže podle počtu branek

19 – Aleš Deré (divize, 2006-2007)

17 – Tomáš Birma (divize, 2012-2013)

16 – Jan Martinic (Pražský přebor, 2005-2006)

14 – Jan Martinic (Pražský přebor, 2004-2005)

13 – Michal Mičko (divize, 2009-2010)

12 – Jan Fíček (ČFL, 2001-2002)

11 – Jiří Mošna (ČFL, 2013-2014)

10 – Ladislav Houzar (divize, 2007-2008)

9 – Jiří Kahoun (divize, 2003-2004), Miroslav Müller (divize, 2008-2009), Michal Mičko (divize, 2010-2011)

7 – Michal Mičko (divize, 2011-2012)

6 – Dan Smejkal (ČFL, 2002-2003)

5 – František Liška (ČFL, 2014-2015)